Každé ošetření je v kraniosakrální biodynamice jiné. Vždy se otevírá unikátní prostor v přítomnosti, který vzniká mezi mnou a klientem. Někdy proces přirozeně plyne, jindy jde do hloubky, někdy se zdánlivě neděje nic. Někdy není tak podstatné, co udělám já jako průvodce, protože proces je v režii přirozených rytmů těla.
Jsou ale momenty, které jsou podstatné, ale také snadno přehlédnutelné. Jsou to chvíle, které otevírají neviděná témata. Může to být něco, co chybí, a přesto je to přítomné v každém okamžiku. Může to být pocit, který klient považuje za tak známý a důvěrný, že se jakoby vpil do jeho smýšlení a je velmi těžké na něj nahlédnout.
U sebe jako terapeuta si uvědomuji riziko, že takový moment přehlédnu a nechám tak něco, co mělo vyjít na povrch v šedé zóně. Potvrdím tak nervovému systému jeho strategii přežití, která se kdysi sice osvědčila, ale nyní je už nefunkční.
Někdy taková chvíle může nastat v závěru sezení, kdy bychom chtěli přejít do integrační fáze. Najednou se tělo osmělí a začne ukazovat svůj skrytý příběh ve formě různých tělesných vjemů, emocí či obrazů.
Právě takový okamžik nastal na závěr ošetření jedné klientky. V závěru se ukázal pocit strachu a jakési “krusty” na povrchu těla. Dáváme tomuto pocitu prostor a společně ho pozorujeme a zkoumáme. Vjem se postupně mění. Klientka se točí na bok a já se lehce dotýkám její páteře. Tento kontakt často používám pro integraci a orientaci v těle, kdy se z hlubokého prostoru při biodynamickém ošetření vracíme na povrch.
Tentokrát je však něco jinak. Mám pocit, že fyzický dotek není vítaný. Klientka sama popisuje, že sice racionálně chápe tento kontakt jako bezpečnou součást terapie, ale zároveň si uvědomuje, že jí kontakt není příjemný.
Nabízím jí tedy možnost, být chvíli bez fyzického kontaktu a snažím se ji podpořit v tom, aby se nebála vyjádřit své potřeby.
Sedíme tedy chvíli bez kontaktu jen tak a nechám klientku, ať si určí, zda a jaký kontakt potřebuje. Nakonec ji držím za ruku. Byl to velmi silný moment, který v ní otevřel téma hranic a toho, jak si je často v běžném životě nechává porušovat. Toto je hluboké uvědomění, které se může otevřít právě ve vztahu a které nelze nahradit pouhým pochopením.
Ne vždy je nutné rozkrývat příběh, který se za tím vším schovává. Důležité je naslouchat tomu, co se děje tady a teď v těle a otevřít prostor pro novou, korektivní zkušenost. Ta se pak může postupně propisovat do každodenního života a posunout člověka blíž k sobě a své autenticitě.